NÁŠ PŘÍBĚH

Vždy jsme žili se psy, já i můj muž prakticky od útlého dětství. Přes Beny, Pajdy, Kofi Anana až po Zazi (z Metra). Povětšinou se jednalo o nalezence či o útulkové šampiony. Pak jsme jednoho dne osiřeli, bylo čím dál jasnější, že se Zazina asi nevrátí. Smutno, prázdno. 

A pak jednoho dne naši přátelé přivezli Arga Helfru. Na zkoušku, všichni jsme se ho tak trochu báli, to jeho modré oko, ten pohled, byli jsme celí nesví. Večer naštěstí přátelé i s tímto démonickým čtyřnožcem odjeli domů a byl klid.

Po týdnu přijeli zas a my se ták hodně těšili, až jsme byli celí překvapení. Nedali jsme to na sobě úplně zdát, jen letmé podrbaní za uchem, trochu srandy a pak první procházka. Děti koukaly spíše zdáli a my vyrazili, nezvykle s vodítkem. Argo pečlivě zkoumal každý drn a tak jsme ušli pouze kousek a rychle zase zpět; pravděpodobně se také bál, že mu jeho původní parťáci ujedou, A taky že jo.

A tím to všechno začalo. Psal se rok 2010, počátek nového psího kalendáře a naší lásky k australským ovčákům,

Argo se stal členem rodiny, byli jsme seriózně přesvědčeni, že je Argonaut tak trochu člověk. Nezvykle vše chápal, byl mírumilovný a nesnášel konflikt - na dvoře museli být všichni kamarádi, nedej Bože, že se kočky popraly nebo slepice hašteřily; ani se nenadály a už tam byl pan mediátor. Uměl být i kluk zlobivý, to se pak celý kroutil a chechtal, že on nic, on skoro muzikant. Jakožto NBT se totiž vždy. když měl emoce kroutil jako kreveta, jeho další přízvisko, mimochodem. 

Milovali jsme se nezvykle. Celá leta jsme si říkali, že budeme muset mít jeho malého Arga dvě, ale léta ubíhala nějak rychle. Argo jednoho podzimu (2019) dal celkem nerad najevo, že už bude muset jít za svým tátou Achillem Svěžím větrem. Celá rodina bojovala jako zběsilá o jeho další existenci, ale osud byl napsán a jednoho dne, právě, když byl venku svěží vítr a na obloze ani mráček, si pro něj táta přišel a Argo šel. Bylo to k nepřežití.

Po několika měsících bez našeho drahého přítele jsme si (po domluvě s ním samozřejmě) dojeli pro jeho alter-ego, dámičku AUO Cherokee Jane Zelené návrší, nádhernou red merle slečinku. S ocáskem, tedy pro tentokrát žádná krevetka. Od štěňátka inteligentní, krásná a zlobivá Tara, pro buřtíka vše, to je její krédo. Miluje aportování, frisbee, agility, běh a jakýkoli jiný pohyb. Tenisák, házej, házej a házej. A víš co, hoď mi ještě tenisák. Někdy trochu k zešílení. Tři roky srandy a pak dospělost. Slib je slib a naše žena pes chce manžela, bude tedy asi Argo dvě.

A jak to vše dopadlo? Ultrazvuk 7+, Kriste Pane, to není možné, vždyť nemá žádné bříško a běhá jako atletka. Začínáme se obávat o její stav a zdraví. A je to zcela bezpředmětné, Tarapaca je totální profesionálka, vše zvládá naprosto s přehledem. Těhotenství i na konci klasicky tenisák, tenisák, my úzkoprse děláme, né né, hajej a odpočívej. Tak jo, ale ještě chvilku házej. 

A pak přišel den D, tedy noc D a ačkoli noci předtím jsme bděli, tuto osudnou jsme vytuhli jak bačkory, až nás vzbudil nikým nenařízený budík. Byly čtyři hodiny a dvě štěňátka na sedačce (Taro, vždyť víš, že tam nesmíš!), tak jsme si udělali kafíčko, zatopili v krbu a dělali ji společnost, ok, sedm krásných kousků, vše v pořádku, konečně si všichni v šest ráno odpočineme, ale co to, Tara se zadívá někam k Síriusu (Ahoj, Argo!) a zatlačí a je tu osmý kousek. to ne, to už je moc, tak dobře, jdeme si odpočinout. Nabumbat, vyčůrat a spát. Tara se zadívá ještě někam trochu dál za psí planetu a je tu ještě jeden kousek. Tak a je to tu, to se všichni včetně naší novopečené mamči zblázníme. Ale to už je jiný příběh.